Na břehu

Pamatuji na dávný jarní večer, kdy jsme s tatínkem a sestřičkou šli na zahradu po svažitém břehu potoka. Rostly na něm nádherné veliké drny trávy a jak slunce zapadalo, naskrz je prozařovalo. Jak krásná byla ta barva! Vše se zdálo takto průzračné a ve všem byl hluboký posvátný život. Spojoval v tiché, laskavé, šťastné jednotě zemi pod nohama, plynoucí vodu i jasný vzduch a všechny tvorečky a lidi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.