Sen o Krišnovi

Sestupoval jsem k řece, zapadající slunce prosvítalo mezi korunami stromů. U řeky byli fajn lidi. V oranžových a bílých rouchách jóginů a sannjásinů. Uprostřed nich leželo malé nemluvně – Krišna, oči mu zářily. Prostor naplňoval zvuk manter. Krišna – všebytí, vševědomí. Nic jiného zde nebylo. Probudil jsem se, a všebytí a vševědomí tu bylo stále…
.
Tytéž oči, Krišnovy oči, takové má jeden člověk v mém okolí. Totožné.
.

Óm tat sat Óm

.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.